ŽIJEME HROU rodičům a dalším hledajícím lidem

22.07.2015 09:51
image00
  • Jaké informace musí hráč (dítě) během utkání zpracovávat?
  • Kolik a jaké pokyny je schopen vnímat během utkání, před utkáním, o přestávce?
  • Jakým způsobem se rozvíjí herní inteligence ve fotbale?
  • Pomáhají hráčům pokyny během utkání? Pokud ano, tak které?

Z odpovědí na tyto a další otázky vyplývají závěry nejen v oblasti koučování hráčů ze strany trenérů, ale i k problematice chování rodičů.

Nejprve si analyzujme množství a druh informací, které musí hráč během utkání zpracovávat. Neustálé vyhodnocování a sledování herní situace na hřišti – na základě toho probíhá rozhodovací paralýza:

„Rozhodovací paralýza přichází v okamžiku, kdy si hráč (člověk) vybírá z možností na první pohled těžko porovnatelných. A co je horší, čím více takových možností před sebou má, tím je výběr složitější. Stalo se vám někdy, že jste stáli před regálem jogurtů v hypermarketu a nemohli se rozhodnout, který z těch padesáti vybrat?“ psychologie.cz 

Díky tréninkovým principům naše děti vidí více možností k tomu se rozhodnout – proto pracuje jejich mozek na mnohem vyšší obrátky oproti mnohým ostatním hráčům. Co je brzdí? Kdo je brzdí?

Hráči během utkání plní své individuální zaměření pozornosti, které je přímo úměrné tomu, co si zadává dítě při trénincích. Musí při tom brát do úvahy jednak prvky učené v tréninku, jednak zaměření, které mu dal před (během) utkáním kouč.

Hráč musí spoustu těchto otázek řešit od prvního do posledního hvizdu!

Co když do toho všeho ještě začne radit rodič, příbuzný, známý? Co když, jak se to často stává, mu říká a řeší s ním něco jiného, než na co je dítě zaměřeno během tréninkového procesu (utkání)?

Jak se asi hráč cítí? Je to vůči němu spravedlivé? Je to spravedlivé vůči lidem, kteří se starají o vaše dítě ve sportovním prostředí?

Hráči pokud pracují v souladu s principy programu HE-ART pro každé utkání zaměření, které se každým utkáním může do určité míry obměňovat v souladu s požadavky na postupný vývoj hráče.

Další otázkou, už ale určenou pro jiný materiál, je způsob rozvíjení herní inteligence. Herně inteligentní hráče můžeme vychovat pouze za 100% přispění rodiče jako partnera!!!

Pokud někdo pokyny už neudílí, pokud je jeho řeč těla při všech utkáních bez rozdílu výsledku stejná a neměnná, pokud se nesnaží své názory vměstnat do mysli jiných (materiál pro něj končí dříve než ostatním ☺).

Jestliže hráč neustále během utkání slyší pokyny a pokud se v utkáních, kde se podle vás rodičů dětem nedaří a dítě se dále setkává s negativní gestikulací a negativní řečí těla, jak potom můžeme/můžete očekávat, že vychováme hráče (dítě, osobnost), která bude brát zodpovědnost v rozhodujících chvílích utkání na sebe, že bude řešit herní situace samostatně, sebevědomě?!

Jak jsem již zmínil, týká se i řeči těla rodiče, dítě své rodiče zná nejlíp a velmi zásadně mnohé děti ovlivňují obličejové reakce, gestikulace či pohled.

Zásadně důležité je proto ze strany dospělých (trenéři, rodiče) omezit zdroje negativních prožitků u dětí. Mezi nejčastější patří: strach z chyby, selhání, přílišná závislost na výsledku utkání, závislost na hodnocení ze strany rodiče (dostanu pochvalu nebo budu potrestán, taťka říkal, že…).

Když slyší po utkání, během, po, před neustálé hodnocení ze strany rodiče (dneska nic moc, dneska dobrý, dneska ti nešlo to a to, dneska ti šlo to a to), kolik času má na to si to uvědomovat samotné bez názoru udaného do mysli dítěte někým jiným?

  • Jde to v souladu s hlavním principem efektivní výchovy?
  • Jaký je efektivní způsob výchovy sportující mládeže?
  • Kdo a co hodnotí? S kým hodnotí? Pro koho hodnotí?

Efektivitu vidíme v absolutním oproštění se od hodnocení. Poskytovat hráčům nehodnotící zpětnou vazbu. Navádět je k uvědomění, být v očekávání nad možnostmi, se kterými přijdou, být na jejich cestě jako parťák, hledět na dítě jako na rovného, nikoliv ze shora nebo snad zdola ☺….

„Většina rodičů si neuvědomuje, že jejich slova a činy se neustále zapisují do podvědomé mysli jejich dítěte, kde se vytváří otisk zkušenosti z raného období života. Jestliže je dítě často káráno, že není hodné, nedokáže chápat fakt, že se jedná o přechodný stav spojený s jeho nedávným chováním. Namísto toho mladá mysl toto tvrzení zaznamenává jako stálý stav, který definuje, jaké dítě je. Totéž platí o předávaných názorech, vyřčených či nevyřčených, že nezasluhuje nic dobrého, není dost hodné či dost chytré, nebo že je neduživé či slabé.“ [Spontánní evoluce, biolog Bruce Lipton] – kdo umí a chce, nechť si text převede do sportovního prostředí

Nevyčítejme dětem chyby, pokud kritizujeme, tak konstruktivně a pozitivně a především trenér. Rodiče, pokud s dětmi rozebíráte utkání, trénink, turnaj, cokoliv… tak hlavně pozitivní momenty! Neříkejme hráčům: „Musíš vyhrát.“ „Nesmíš“, „ musíš“ nepatří do dětského fotbalu!

Proto trenéři a rodičové, předhánějme se v tom, jak jsou naši hráči v utkání kreativní, kolik si vytvářejí šancí, kdo víc útočí, kličkuje. Nechme děti, aby si fotbal užili a úplně zapomeňme na výsledek v podobě číselného pojetí.

A je tedy hlavní úlohou koučování hráčů, dětí především, neustále napovídat hotová řešení situací a s hráči tak po hřišti pohybovat jako s loutkami, hodnotit je anebo je na správná řešení jen navádět a pomáhat jim, aby na něj přišli sami bez hodnocení?

Rodiče (lidé), kdo chce být našimi partnery, má příležitost. Komunikujte, volejte, ptejte se, raďte se, vyžadujte zpětnou vazbu.

Kdo není a nechce být, ať hledá prostředí, kde mu v jeho očích bude umožněno růst.

Kdo už naším partnerem je a vidí, pak musí věřit.


 

Text vznikl adresně rodičům a lidem zajímajících se o projekt ŽIJEME HROU a program HE-ART, ve spolupráci s texty Martina Daňka, 
Jiřího Vorlického a dalších citovaných zdrojů zpracoval Vladimír Bodeček.

Převzato z https://zijemehrou.cz/zijeme-hrou-rodicum-a-dalsim-hledajicim-lidem/